Klárka měla ve školce vždy hodně kamarádů. Nejvíce si vyhrála s Anežkou a Lucinkou. Pokud nebyly ve školce, chodily spolu na kopec, který byl ozvláštněný malým výjimečným stromkem. Klárka se ráda převlékala do růžových šatů a na hlavu si dávala třpytivou korunku. Z kopce bylo dobře vidět na vesnici. V tu chvíli se stala princeznou celého toho rozlehlého panství a Anežka a Lucinka jejími dvorními dámami.
Ten výjimečný stromek byla vlastně rozkvetlá pomlázka. Kdysi po Velikonocích ji někdo zabodl hluboko do země, a protože byla z čerstvého proutí, zapustila kořeny a rostla. Jak pruty mohutněly, po čase vypadal stromek jako tlustá vánočka s třásněmi. A že byl ještě nízký, mohla Klárka ty třásně splétat.
Stromek rostl rychleji než holčička. Možná proto, že ho chodívala zalévat. Že když Lucinka s Anežkou nemohly s ní být venku, dělala mu společnost. Však ten kopec s pomlázkou stál hned za plotem jejich domu. Maminka na princeznu Klárku viděla z okna kuchyně, a tak se nemusela o ni ani večer bát.
Někdy si lidé povídají nahlas sami se sebou. Když nemají u sebe žádného kamaráda, nebo si ho prostě jen vymyslí. Může to být plyšový medvídek či panenka, nebo rozmlouváme se zvířátkem, jako by rozumělo lidské řeči. Klárka si tak zvykla na společnost zvláštního stromku, že mu vyprávěla, co bylo ve školce, co měla k obědu, co by si přála k narozeninám, o čem se jí zdálo, jakou knížku jí tatínek před spaním četl. A že má tatínek vskutku krásný hlas, který se moc dobře před usnutím poslouchá. Dávala mu pentle na větve, a když mu popraskala kůra, postarala se o něj.
To bylo tak: tenkrát celou noc hřmělo a blýskalo se a k tomu foukal opravdu silný vítr. U sousedů to dokonce s rachotem odvalilo popelnici od silnice! Větve stromů se ohýbaly, tenké dřeviny se skláněly. Div, že se pomlázka nezlomila. Možná proto, že to vlastně nebyl jeden kmen, ale hned osm! Osm kmenů z pomlázkového proutí, co drží při sobě jako svorní bratři. Skoro to připomíná příběh z dávných dob, kdy kníže Svatopluk svým synům ukázal, že budou-li držet pospolu, zůstanou silní. Půjde-li ale každý svou cestou, oslabí se a země se rozpadne. Jako když dáš proutky k sobě, nezlomíš je. Ale jeden přelomíš snadno.
Tehdy bouřka pomlázku nezlomila. Přesto byla zraněná spadlou větví z borovice. Vítr ji vymrštil, až se zastavila o stromek. A porušila kůru. Nebyla to sice žádná pohroma, ale Klárka na strom myslela jako na člověka. Když si kůži poraníš, taky tě to bolí. A kůra je něco jako u člověka kůže.
S tatínkem tehdy připravili léčebnou kaši, která se skládala z jílu a ze zapáchajícího bláta. Potřeli jí holý kmen a omotali starým povlakem. Takto byl stromek ovázaný, než se uzdravil.
Tak moc měla Klárka svůj strom ráda, že i tu bolístku mu musela pofoukat. „Neboj, to bude dobrý. Jednou jsem se spálila od ohně, podívej,“ ukázala pravé lýtko. „Odletěl tehdy malý kousek dřeva a spálil mě. Bolelo to jako čert. Brečela jsem. Maminka mi to zchladila a podívej. Už to skoro není ani vidět. Je tam jen malý bílý flíček. Časem možná zmizí úplně.“
Jednoho dne se Klárka musela odstěhovat. Její rodiče získali práci v dalekém městě a dojíždění z malé vesničky by bylo příliš nákladné. A Klárka plakala. Musela opustit kamarádky, své království i milovaný strom. Prosila maminku a tatínka, aby mohla zůstat. Jenže to nešlo.
„Princeznou můžeš být i ve městě,“ řekla maminka.
„Ale to už nebude ono! Já patřím sem!“
Marná snaha, nedalo se nic dělat. Prodali dům a odstěhovali se do devátého patra bytu v panelovém domě. Z té výšky byl sice také velký výhled, ale jen na domy, silnice plné aut a obchody. V celém městě nekvetla ani jedna pomlázka! A lidé si je ani neuměli uplést. Kupovali je v obchodech a byly úzké a vysušené. Přes půlku světa je vezli lodě z daleké Číny až do místních obchodů.
Klárka si stěžovala, že se jí tu nelíbí.
„Časem si zvykneš,“ podotkla maminka a schoulila nešťastné děvčátko v náruči, jako by byla malá.
Čas běžel jako voda a ano, Klárka si zvykla. Našla si nové přátele, pomalu zapomněla na malou vesničku a na staré známé. Když vyrostla, vdala se a narodila se jí dcerka Anetka.
Už by si možná ani nevzpomněla, když jí jednou přišel dopis poštou. Lucinka, kamarádka z dětství, se vdává! Hledala Klárku, dokud ji nenašla, a poslala ji pozvání. To bude krásné shledání, těšila se. Vždyť v té malé vesničce nebyla už tolik let.
Přijela celá rodina a setkání bylo vskutku velmi krásné. Po hostině se Klárka procházela s kočárkem místy, která znala z dětství. Jejich dům už vypadal úplně jinak. Ani plot nic nepřipomínal. Na kopci ale pořád stála pomlázka. Byla velká se silnými kmeny a hrubou kůrou. Klárka se vydala i s kočárkem nahoru, položila pak Anetku na dečku, opřela se o kmen a odpočívala ve stínu větví. Oddechovala a cítila se šťastná, jako by se vrátila do dětství. Zavřela oči a vzpomínala. Na ty růžové šaty, na celé království, na dvorní dámy, na to, jak léčila strom. A pak, snad to bylo větrem nebo kouzlem, ale stalo se to: ty dlouhé větve jak ženské vlasy Klárku objaly a k sobě přivinuly. Určitě to nebyla náhoda: to ten strom si na ni vzpomněl. Ne nadarmo se říká, že stromy nikdy nezapomínají. Klárka položila hlavu na větve a poslouchala ševelení listí.
Pomůžeš-li v nouzi, vždy se dočkáš odměny. Může vypadat jakkoli, ale ta nejlepší je pocit, který umí zahřát u srdce. Není lepšího důkazu, že to, co děláme, je správné.
Pohádku napsala Martina Boučková.