V lese byla černá noc. Nebe bylo zatažené, jen občas mezi mraky vykoukl měsíček nebo se ukázala hvězdička.
Víla Majdalenka byla ve své postýlce, srneček Tonda byl schoulený v měkoučké trávě pod keřem. Ani ježčí rodina dnes večer nevystrčila nos. Všichni tvrdě spali, tak moc se unavili, když celý den hledali malého ježečka Lojzíka. Jen velká sova tichounce poletovala mezi stromy a v jeskyni u rybníčka se probudili netopýři.
I skřítek Borýsek si spokojeně pochrupkával, když v tom ho něco vzbudilo. Jako by zase někde něco vrzalo, škrábalo. Skřítek zvedl hlavičku a zaposlouchal se.
Co to bylo? Ale ne, to se mu přece jen zdálo. To přece včera v noci ho něco pořád budilo a strašilo. Nakonec se ukázalo, že to jen malý Lojzík spadl do velké díry a nemohl ven. A tak zase klidně usnul a neslyšel, že se po chvíli opět ozval tichý šramot, vrzání a jemné ťukání.
Sluníčko už krásně svítilo a hřálo, když Borýsek ráno vystrčil hlavičku ze dveří a pořádně se protáhl. Zasmál se na malého zajíčka, co zrovna běžel kolem a zavolal na celou stráň:
„Dobré ráno,“ a z lesa se okamžitě nesl sbor různých hlásků.
„Dobré ráno, Borýsku.“
To mu odpověděla všechna zvířátka a ptáčci z okolí.
Srneček Tonda taky přiběhl, pozdravil a hned zase utíkal pryč. Potřeboval se po ránu pořádně proběhnout. Zastavil se cestou na pasece, tam si pořádně nacpal bříško čerstvou zelenou travičkou a už zase někam spěchá. To běží k rybníčku, chce si popovídat se zelenou žabkou a zeptat se malého netopýrka Edy, jak strávil noc. Zelená žabka ale nemá čas, pulečkům zrovna narostly nožky a žabka je učila vyskakovat z vody na břeh. Eda zase spal a s Tondou se mu povídat nechtělo.
Tonda se zklamaně otočil zpět, když v tom ho něco upoutalo. Kousek od netopýří jeskyně, mezi kořeny statného smrku je v zemi díra. Ta tu přece ještě nedávno nebyla! Srneček se opatrně přiblížil a nakoukl dovnitř.
„Nezacláněj, běž pryč,“ ozvalo se ubručeně ze tmy.
„Jéje, strýčku jezevče,“ zasmál se Tonda. „Ty jsi se nastěhoval sem, k rybníčku? Nebudeš mít mokré nožičky?“ škádlil starého mrzouta.
Jezevec Hugo dopáleně vystrčil hlavu z noru a huboval:
„To je pořád něco, Borýsek mi sliboval, že tady budu mít klid, a on mne sem bude chodit dopalovat Tonda. Měl jsem asi zůstat ve stráni, takovou pěknou noru jsem tam měl už vyhrabanou. Tam by tě Borýsek srovnal, když by jsi se mi smál.“
„Co že? To ty jsi vyhrabal tu velikou díru ve stráni?“ užasl srneček. Honem Hugovi vyprávěl, co se včera stalo, jak do díry spadl malý ježeček a všichni ho hledali.
Jezevec Hugo nebyl zlý. Byl jen už starý, ubručený a chtěl mít svůj klid. Moc ho to mrzelo, když teď slyšel, co se stalo.
„To ne, to jsem nechtěl,“ řekl provinile, „nikomu jsem nechtěl ublížit.“
Rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Najednou se mu rozzářila malá očka a řekl:
„Já za Borýskem dnes večer zajdu a tu díru zasypu. Aby tam zase někdo nespadl. A Lojzíkovi donesu nějakou dobrůtku na omluvu.“
A zase spokojeně zalezl do pelíšku.
Když se večer vracel Borýsek domů, z dálky slyšel funění a dupot. To se už činil Hugo, shraboval hlínu, rozházenou po stráni a hrnul ji do nory. Pak si na zahrnuté díře ještě zadupal, aby ji zarovnal a nezůstal tam kopeček, a šel si popovídat s Borýskem.
„To jsem rád, že všechno tak dobře dopadlo, že se Lojzíkovi nic nestalo,“ řekl starý jezevec Borýskovi, „a tobě jsem ještě ani nepoděkoval, že jsi mi doporučil to bydlení vedle netopýří jeskyně. Tam je takové ticho. Ani komáři tam zatím nebzučí. Skoro všechny je vychytali netopýři a nebo žabičky. Ty tady máš taky hezký domeček, jenom, poslouchej, není ta tvoje borovice nějaká smutná?“
Borýsek se podíval na borovici, pak udiveně na jezevce:
„Proč by měla být smutná? Vlastně jsem ještě nikdy neviděl smutný strom,“ přiznal Hugovi. „Ale víš co? Já si ji prohlédnu až zítra ráno, teď už půjdu spát.“
Tak se rozloučili a Borýsek odešel do chaloupky.
Jenže co to? Jen co ulehl a v chaloupce nastal klid, uslyšel opět tajemné zvuky.
„Skřípy skříp, ťuky ťuk.“
Postýlka trochu zavrzala, jak se skřítek nadzvedl a zaposlouchal. Rázem byl zase všude klid. Borýsek se zase uložil - a skřípání a ťukání začalo znovu.
„Je tu někdo?“ křikl skřítek a vyskočil z postýlky. Ale nikde nikdo, jenom - nebo se to Borýskovi zdálo? Jako by se odněkud nesl tichounký, zlomyslný smích.
„Jen počkej, až bude ráno, já si tě najdu,“ křikl ještě jednou kurážně Borýsek.
„Chichi, chichi, chichichi,“ neslo se tichounce domečkem.
Borýsek rozzlobeně vskočil zase do postýlky a přikryl se až po uši. Byl tak dopálený, že se i zapomněl bát. Kdo ho to zlobí, kdo ho to nechce nechat spát? Vrtěl se v postýlce a přemýšlel. A odněkud se pořád neslo to ťukání, vrzání, škrábání. Dlouho mu trvalo, než tentokrát konečně usnul.
Ráno Borýsek vstal hned se sluníčkem. Posadil se venku na lavičku a zakoukal se na borovici. A opravdu, jezevec Hugo měl včera pravdu. Borovice byla smutná. Všechny její jehličky na větvích byly matné, povadle visely dolů. A navíc, jeminkote, co to je? V kůře byly nějaké dírky a sypaly se z nich drobné piliny.
„Moje borovice je nemocná, chudinka, copak se jí stalo?“ polekal se Borýsek. „Musím pro pomoc, zavolám sem datla Dominika, to je přece pro stromečky pan doktor,“ a honem se rozběhl do lesa. Doběhl na malý palouček, zastavil se a zavolal:
„Datle, strýčku datle!“
Chvilku poslouchal, ale datel se mu neozval.
„Datle Dominiku, prosím, pomoz mi!“
Skřítek se otáčel na všechny strany, aby zaslechl, jestli se odněkud neuslyší datlí ťukání.
Jen sojka Bára slyšela jeho volání a honem se přiletěla podívat, co se děje. Byla zvědavá na všechno, co se v lese šustlo, všechno chtěla vidět, o všem se chtěla dozvědět, jako první.
„Co se stalo, Borýsku? Co se stalo?“
„Potřebuju najít datla Dominika,“ vysvětloval sojce Borýsek. „Moje borovice je nemocná, celá smutná. Dominik ji proklepe a najde, co ji trápí.“
„Viděla jsem ho včera, až za rybníčkem,“ zaštěbetala sojka. „Najdu ti ho a pošlu, chceš?“ nabízela se. A už se hlučně zvedla a odlétala. Cestou pokřikovala:
„Musím najít datla, Borýsek ho potřebuje. Má nemocnou borovici, datle Dominiku, kdepak jsi?“
No, to bylo najednou v lese rámusu. Není divu, že se zpráva velice rychle donesla i k datlovi. Než se ustaraný Borýsek vrátil z lesa domů, Dominik na něho už čekal. Šplhal nahoru po kmeni borovice, sem tam si ťukl do kůry a pozorně naslouchal. Pak slétl dolů, posadil se na kraj stolu a vážně pokýval hlavou:
„Je to tak, Borýsku. Tvoje borovice je nemocná, moc nemocná. Ale neboj se, uzdravíme ji. Ale sám bych to asi nezvládl, pozvu si na pomoc kamaráda strakapouda. My je vyzobeme,“ a už se vznesl do vzduchu a rychle zamířil mezi stromy.
„Koho vyzobete?“ vykulil oči skřítek.
„Počkej a uvidíš,“ neslo se k němu z dálky.
Borýsek nečekal dlouho. Jako první se opět objevil datel Dominik a hned za ním strakapoud. Usedli na kmen borovice a dali se do práce. Usilovně ťukali a proklepávali kmen, občas se zastavili a do kůry vyklovali dírku. A z ní pokaždé vytáhli tlustého červíčka. To byla ta strašidla, co se v noci chichotala a strašila Borýska. V noci si červíčci vyvrtávaly pod kůrou chodbičky, braly tím borovici sílu, až z toho onemocněla.
Trvalo to dlouho, než oba ptáci proklepali strom. Už se sluníčko pomalu schovávalo za kopec, když slétli dolů a opět se usadili na kraji stolu.
„Hotovo, Borýsku, borovice je už zase v pořádku,“ ohlásil datel.
„Tak, tak,“ zaťukal lehce zobákem na stůl strakapoud. A už oba roztáhli křídla a zamířili domů.
„Děkuji, moc vám děkuji,“ volal za nimi Borýsek. A protože už byl večer, šel taky spát. Dnes ho v postýlce nic nerušilo. Nic nevrzalo, nic se mu nepochichtávalo.
Borovice si do rána zalila všechny ty dírky a dírečky pryskyřicí, aby si je zahojila. A když se Borýsek probudil a vyběhl ven, byla zase svěží a jehličky na větvičkách byly pevné a hezky zelené. Stará borovice byla zase zdravá a voňavá.
Pohádku napsala Libuše Křapová. Z jejích knih nabízí nakladatelství Originální knihy třeba tyto:
Ilustrační obrázky nakreslila Petra Šolcová. Pro Originální knihy už ilustrovala:
